Soukromé právo upravuje privátní poměry osob, zvláště povahy rodinné a majetkové, jako záležitosti ležící převážně v jejich zájmu. Tento úsek právního řádu je neobyčejně rozsáhlý a soustřeďuje množství různorodých institutů. Z toho důvodu soukromé právo zahrnuje také různé dílčí discipliny (např. právo obchodní, právo cenných papírů, právo autorské atp.), regulované tradičně zvláštními zákony, jeho základem je však všeobecné právo soukromé. Toto všeobecné soukromé právo přesahuje hranice úzké specializace, má generální povahu, a neomezuje se tudíž jen na určité osoby nebo jen na určité předměty. V kontinentálním právním systému je jeho úprava ustáleně svěřována rozsáhlejším kodifikačním celkům, nazývaným občanské zákoníky. Toto řešení je účelné, protože do celého soukromého práva vnáší ucelený myšlenkový základ, systém a jednotné pojmosloví, usnadňuje jeho pochopení i praktické užívání, a v důsledku toho jde i o řešení sociálně užitečné.

Dosud aktuální úpravu obecného občanského práva poznamenává v jejím koncepčním základu stále politickoprávní doktrína někdejšího komunistického státu promítnutá do ní v prvé polovině 60. let. Tehdy byl občanský zákoník koncipován, jak se uvádí v jeho preambuli, za účelem nové úpravy "vztahů v oblasti osobní spotřeby občanů" a s cílem poskytnout ochranu právům z nich vzniklým "pokud jsou uplatňována v souladu se zájmy společnosti", směřovat "k upevnění socialistických ekonomických a jiných společenských vztahů a k překonávání přežitků ve vědomí lidí", a pomoci tak "vytvořit předpoklady pro přeměnu socialistických vztahů ve vztahy komunistické." Konkrétní projevy tohoto myšlenkového přístupu byly četnými novelami z 90. let sice potlačeny, v jednotlivostech došlo i k změnám, ale celkový (obecný) myšlenkový základ původního pojetí v zákoníku zůstává a nadále působí.

Při rekodifikaci občanského zákoníku v 60. letech šlo koncepčně o záměr spočívající především v rozbití uceleného systému soukromoprávního zákonodárství, o zavržení myšlenky ústředního civilního kodexu a jeho nahrazení sérií specializovaných zákonů a zákoníků. Druhý významný pozůstatek totalizujících trendů právního myšlení je v tendenci manipulovat účastníky privátních vztahů přemírou kogentních ustanovení, významnou měrou vylučovat úpravu vzájemných práv a povinností v soukromých poměrech osob z jejich vlastní dispozice a otvírat přílišný prostor veřejnoprávním zásahům do těchto vztahů. Za třetí, původní terminologie občanského zákoníku a dalších soukromoprávních předpisů pracovala s pojmy, které se označením i obsahem rozešly jak s tuzemskou právní tradicí, tak s evropskými usancemi. Jako typický může sloužit příklad, že namísto termínu "nájemné" byl v r. 1964 do občanského práva zaveden nový pojem "úhrada za užívání".

Tuto i mnohé další deformace z tohoto okruhu odstranily četné novely občanského zákoníku v 90. letech, ale nikoli bezvýjimečně (občanský zákoník č. 40/1964 Sb. byl v průběhu své platnosti dosud víc jak dvacetkrát novelizován).

Občanský zákoník i přes poslední změny časově (dobou svého vzniku) a v mnohém ohledu i věcně navazuje na dřívější právní řád totalitního státu. Ten právě v této oblasti prosazoval sobě vlastní koncepce, typické zejména sklony k detailní úpravě všech právních vztahů. Zaměření na co nejpodrobnější stanovování práv a povinností pro jednání člověka v jeho privátní sféře nejenže v zákoníku zůstalo z dřívější doby, ale respektovalo se nejednou i při následných novelách provedených za demokratických poměrů. Tak např. tendence klasifikovat právní instituty se zřetelem na subjekty, které je využívají, sleduje totalitní právní koncepce, a její vlivy jsou dobře patrné např. na přetrvávajících i nově vytvářených normativních konstrukcích jednotlivých smluvních typů v různých variantách a mutacích (příkladem mohou být kupní smlouva, smlouva o dílo, příkazní smlouvy apod.) podle toho, mezi kým jsou uzavírány a popř. k jakému účelu mají sloužit. Ruku v ruce s těmito tendencemi jdou i snahy zákon zpolopatizovat.

Občanský zákoník bude reformován cestou úplné rekodifikace, která vytvoří obsahově (preferencí jednotného hodnotového systému), systematickým uspořádáním, volbou terminologie a uspořádáním i podobou jednotlivých normativních konstrukcí cel kový rámec a normativní bázi pro celé soukromého práva.

Při tomto postupu musí být brán zřetel na konkrétní poměry, v nichž se česká společnost ocitla. Jde zejména o fakt, že se naše zákonodárství v letech 1948 - 1950 odvrátilo od tradice úpravy soukromých občanských vztahů, vyhovující demokratickým poměrům, a nastolilo čtyři desítky let trvající praxi zaměřenou zcela jiným směrem. Tyto praktické legislativní přístupy - a úroveň aplikace práva i právní kultury vůbec - měly po desetiletí právě na soukromoprávní vztahy destruující vliv. Je tedy nutné navázat na tradiční pojetí soukromého práva, jaké zde před touto cézurou bylo, avšak za důsledného a soustavného přihlížení k novějšímu vývoji moderního civilního zákonodárství, zejména v kontinentální Evropě.

Navrhuje se zachovat i nadále dualismus soukromého práva, t.j. ponechat pojetí ve střední Evropě i u nás tradiční, nerušit úplně obchodní zákoník, jeho rozsah však radikálně zredukovat zejména v úpravě jeho třetí části o obchodních závazcích (§ 261 až 755), z níž podstatný díl, vyjma několika málo zcela specifických úprav dotýkajících se výhradně vzájemného podnikatelského styku, bude nově zohledněn v integrujícím zákoníku občanském.

Ke stažení:

Věcný záměr ve formátu rtf.

Dostupná je též konsolidovaná verze celého návrhu z prosince 2007 (paragrafové znění + důvodová zpráva) - ke stažení zde.